cínová plastika výška: 61,5 cm signováno dole na zadní straně: Eva Kmentová   Vystavováno: - „Eva Kmentová“, Galerie mladých, Alšova síň Umělecké besedy, Praha, 10. 10. – 1. 11. 1963, kat. č. 28 - „České sochařství 19. a 20. století“, Národní galerie, Praha, říjen 1968–únor 1969, kat. 34   Publikováno: - Ludmila Vachtová, Polana Bregantová, Olbram Zoubek, TEĎ. Práce Evy Kmetové, Praha 2006, reprodukováno na str. 158, kat. č. 116   Spolupráce s architekty vedla Evu Kmentovou kolem roku 1963 k postupnému opuštění figury směrem k výtvarným znakům, které nakonec přešly až k plošným reliéfům. V té době současně vznikala díla se silným existenciálním podtextem (Torzo strachu, Plod, Opuštěný prostora pozoruhodná komorní ženská torza). Rovněž i v plastice Žena, která mlčíotevírá Kmentová pro české umění téma tělesnosti v jiných podobách, než jaké byly dosud běžné. Motiv tělesnosti tu už neznamená nápodobu vnějšího vzhledu. Důležitý je dotyk s tělem, haptické vnímání, fragmentarizace. Eva Kmentová, žačka J. Wagnera na UMPRUM v Praze a členka skupiny Trasa, byla ženou sochaře Olbrama Zoubka. Její dílo je zastoupeno ve významných institucích, nebo ve veřejném prostoru, např. realizacemi v architektuře (Janáčkovo divadlo v Brně, kanceláře ČSA v Bělehradě, Dakaru, Singapuru, diplomatické zastupitelství v Sofii, Londýně, Washingtonu). V tvorbě od 60. let opustila hmotné sochařské formy a odlévala přírodní prvky (dřevo, oblázky, listy) do betonu. Později pracovala s efemérními materiály (papír) a realizovala soubory kreseb (Brána, Tma).    Posouzeno a konzultováno s PhDr. Polanou Bregantovou, dcerou autora a předsedkyní správní rady Nadačního fondu Kmentová Zoubek. Posouzeno prof. PhDr. Jaromírem Zeminou a PhDr. Jiřím Machalickým.  Přiloženo potvrzení autenticity.