František Kaván patří mezi nejvýraznější české krajináře přelomu 19. a 20. století. Studoval v legendárním krajinářském ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění, kde brzy zaujal svou mimořádně citlivou schopností zachytit atmosféru české krajiny. Ačkoli jej rodiče původně směřovali ke kněžství, Mařákovo doporučení rozhodlo o Kavánově malířské dráze.
Ve své tvorbě se soustředil především na rodné Krkonošsko a Podkrkonoší. Jeho rané úspěchy ve spolcích S.V.U. Mánes a Umělecké besedě mu přinesly pověst „nejsilnějšího talentu českého krajinářství“. Typické jsou pro něj poklidné, až kontemplativní zimní scenérie, malované s měkkým světlem, citovostí a poctivou realistickou věrností.
Pro Kavána byla krajina intimním prostorem, k němuž přistupoval s hlubokým osobním vztahem. Jeho obrazy často vyzařují tichou melancholii a vnímavost k rytmu venkovské přírody. Roku 1900 byl oceněn na světové výstavě v Paříži zlatou medailí, což definitivně potvrdilo jeho zásadní místo v českém umění.
