Dalibor Chatrný patří k nejvýraznějším osobnostem poválečného českého abstraktního umění. V roce 1949 nastoupil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, kde do roku 1953 působil v ateliérech profesorů Vladimíra Sychry a Vladimíra Silovského. Zpočátku se věnoval klasické malbě a grafice, především expresivním dřevořezům s figurálními náměty.
Od druhé poloviny 60. let se jeho tvorba začala výrazně proměňovat a přiklonila se k nové senzibilitě. Osobitým způsobem reagoval na podněty konkretismu a kinetismu, přičemž jeho stěžejním tématem se stala minimální struktura a možnosti jejích proměn v prostoru. Chatrného dílo se vyznačuje systematičností, experimentem a důrazem na proces, čímž významně obohatil vývoj českého abstraktního a konceptuálního umění.
