Karel Hladík patří mezi výrazné osobnosti českého sochařství 20. století, ačkoli jeho cesta k umělecké tvorbě začala velmi skromně. Původně se vyučil kameníkem, což mu dalo pevný základ pro pozdější práci s materiálem a zároveň v něm probudilo hluboký cit pro hmotu a modelaci. Následně vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Jana Laudy a ve studiích pokračoval na Akademii výtvarných umění pod vedením Karla Pokorného – jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů 20. století. Právě Pokorného důraz na harmonii tvaru a monumentalitu formy se stal východiskem Hladíkova vlastního sochařského rukopisu.
Po studiích působil Hladík na AVU již jako pedagog, čímž navázal na tradici svých učitelů a ovlivnil řadu mladých sochařů. Jeho díla se vyznačují kultivovaným realistickým pojetím, citlivým přístupem k lidské postavě a jemnou lyrickou stylizací. Inspiraci nacházel Hladík mimo jiné v literatuře – oblíbeným autorem byl Alois Jirásek, jehož postavy a atmosféru dokázal převést do sochařského jazyka.
Stojící akt ženy patří k typickým ukázkám jeho tvorby, vycházející z hlubokého respektu k lidské figuře. Bronzová plastika vyniká vyvážeností proporcí, plynulými liniemi a střídmou, harmonickou formou. Hladíkova díla jsou dnes zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze a v řadě dalších významných institucí. K jeho nejznámějším veřejným realizacím patří socha Mír na pražském Náměstí Svobody v Bubenči či pamětní deska Franze Kafky.
