olej na plátně 100 x 70 cm signováno vpravo dole: Sýkora signováno a datováno vzadu: Sýkora 1989   Vystavováno: - „Zdeněk Sýkora“, GHMP, Praha, 13. dubna-18. června 1995, autorem výstavy Karel Srp, reprodukováno v katalogu výstavy na str. 92   Publikováno: - Richard W. Gassen (ed.), Zdeněk Sýkora. Retrospektive, Wilhelm-Hack-Museum, Ludwigshafen am Rhein, 1995, reprodukováno na str. 39 (Flecken, 1989, Öl lauf Leinwand, 100 x 60 cm) - Lenka Sýkorová (ed.), Zdeněk Sýkora-Rozhovory, Gallery, Praha, 2009, reprodukováno na str. 90  Konzultováno a posouzeno s manželkou autora paní Lenkou Sýkorovou:S tématem „skvrn“ Zdeněk Sýkora pracoval hned několikrát. Sám je nazýval „flekáče“ a první vznikly roku 1986. Sýkora se jimi zabýval až do roku 2000, nejintenzivněji však začátkem 90. let. Vzniklo pouze 18 obrazů tohoto typu. Většina z nich byla vystavena v GHMP a část také v Ludwigshafenu, v roce 2005 několik na retrospektivě v Salcburku (Zdeněk Sýkora, Herbert-Boeckl-Preis 2005. Museum der Moderne Salzburg, 2005, reprodukovány v katalogu.). Naposledy byly „flekáče“ vystaveny také na výstavě „Zdeněk Sýkora 90“ v GHMP v roce 2010 (reprodukovány v katalogu).  „Do kontextu pozdních zahrad, struktur a linií zapadají i jeho intuitivně komponované obrazy ze zbytků barev, vznikající v jeho ateliéru v osmdesátých a devadesátých letech při práci na liniích. Tyto obrazy, které označuje oficiálně jako Skvrny, domácky jako Flekáče, jsou důkazem trvalého dialektického přístupu k tvorbě, v němž se vždy nerozlišitelně prolínají část rozumová s emocionální. Skvrny nejsou jen odpočinkovou záležitostí. Jsou pokračováním intuitivní polohy jeho tvorby. Vrátil-li se v polovině šedesátých let ve své volné krajinomalbě, ve které souběžně pokračoval během práce na strukturách (a později i při liniích), formálně do období před zahradami, navazují skvrny spíše na poslední fází zahrad. Některé jsou jen zlehka nahozené, další nesou stopy několikanásobných přemaleb jako pozdní zahrady. I v jejich případě používá k upravování barevných vztahů kromě štětce také špachtli. Obraz Skvrny, 1992, 100 x100 cm pobyl v ateliéru několik let a několikrát zcela změnil svou podobu, než se podařilo uspokojit malířovu představu o vyvážené kompozici. S obrazem se během té doby dokonce stranově otáčelo, o jeho definitivní orientaci se rozhodlo těsně před jeho podpisem. Jiný obraz vznikal tímto způsobem dokonce celých devět let. Některé ze skvrn váží podobně jako kompozice z šedesátých let i několik kilogramů, pod jejich finálním povrchem se často skrývá i několik stejně dobrých kompozic (jak dokládají fotografie z ateliéru), někdy pod ním zmizel dokonce celý krajinný motiv staršího obrazu, malovaného v přírodě. Jsou také obrazy, se kterými nebyl hotov ani po jejich dokončení a upravoval je přímo před očima jejich nových majitelů. Je to důkaz spontánního a vášnivého přístupu k malbě, který si zachoval po celý život. V malbě pro něj nic nebylo dokončeno, byl to neustále probíhající proces, kterého se můžeme jen účastnit a uchovávat letmé záznamy autonomních dějů probíhajících mimo naši kontrolu a chápání.“(Pavel Kappel, Rozum a cit, in: Pavel Kappel (ed.), Lenka Sýkorová, Zdeněk Sýkora 90, Verzone, Praha 2010, str. 60)   Posouzeno s prof. PhDr. Jaromírem Zeminou, PhDr. Karlem Srpem, Ph.D. a PhDr. Jiřím Machalickým.