Josef Mžyk: Cizinka

Tisková zpráva
 
JOSEF MŽYK
CIZINKA
 
listopad 2016 - březen 2017
kurátoři výstavy: Jana Žantovská
 
Mžyk (1944, Vídeň) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a École des Beaux-Arts v Paříži. Samostatně vystavoval kromě České republiky opakovaně ve Francii, v Německu, v Japonsku, účastnil se řady kolektivních výstav v Evropě, v Asii, v USA. Mžykova první samostatná výstava se uskutečnila v roce 1975 v Galerii mladých v Mánesu a po zahájení měla být zakázána, poněvadž údajně vybočovala z linie socialistické tvorby (navíc ji veršem i tancem spoluzahajoval svérázný model pražské Akademie, Jožka Mrázek-Hořický). V sedmdesátých letech 20. století byly v Mžykově ateliéru v Košířích a následně na Vinohradech pořádány výstavy nonkonformních umělců (A. Šimotová, J. John, S. Zippe, S. Kolíbal, V. Prachatická, J. Svobodová) a umělců nastupující mladé generace (Konfrontace), rovněž zde byly pořádány přednášky významných historiků umění (J. Zemina, J. Šetlík ad.). Tyto akce byly pozoruhodné i tím, že je navštěvovali jak zahraniční diplomaté a čeští disidenti a umělci, tak i ředitel Národní galerie v Praze. Koncem osmdesátých let Mžyk přistoupil k soustavnější knižní a časopisecká ilustrační tvorbě publikací, v následném desetiletí již vydávaných i v zahraničí. Naproti tomu se Mžyk stal také autorem rozměrných realizací (malby polyuretanovými barvami na hliníkové desky) v interiérech a na fasádách veřejných budov, dnes již tvořících výraznou kapitolu poválečných „dějin“ výtvarného díla v architektuře. Přitom spolupracoval s předními architekty (Milunič, Línek, Pleskot, Dohnal). 
 
Josef Mžyk je uznávaným představitelem evropské figurální malby, kresby a grafiky. Pracuje v cyklech, zahrnujících zdánlivě nekomplikované, geometrizované, barevně jasné záznamy, stylizované do plošnosti, údernosti a plnosti, jež neustále odkazují za vlastní hranice. Jde o symbolizující umělý svět, zkoncentrovanou představu člověka o přírodě a zároveň rajskou zahradu. V dalším programu převládá gestická složky malby, ráznost, údernost, subjektivní naplněnost. Předchozí pevnost kresby je nahrazována expresivnějším malířským zásahem, uskutečňovaným i prostřednictvím dílčích deformací, jež přináší tento uvolněný druh tvorby. Deformace, případně nedokončenost je zde uplatněna přirozeně, nikoliv jako nedokonalost, nýbrž je výrazem hlubšího subjektivního výrazu.

Současná výstava je dílčím vstupem do autorovy tvorby, která je v tomto výběru výpovědí spíše o lepší stránce světa.