Joža Uprka patří k nejvýraznějším osobnostem českého a moravského malířství přelomu 19. a 20. století. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, po jejímž absolvování se vrátil na Moravu, kde se soustředil na malbu výjevů z venkovského života rodného Slovácka. Zásadní podněty pro jeho další tvorbu přinesl pobyt v Paříži, umožněný zemským stipendiem v roce 1892, během něhož se seznámil s moderními malířskými proudy, zejména impresionismem a soudobým plenérismem, a navázal přátelství se Zdenkou Braunerovou.
Uprkova malba se vyznačuje živou barevností, důrazem na světlo a pohyb a oslavou tradičního lidového prostředí, především krojů, zvyků a slavností. Jeho obrazy rozehrávají pestrobarevnou škálu slováckého folkloru v plném slunečním světle a spojují realistické pozorování s uvolněným malířským rukopisem. Dílo Joži Uprky lze chápat nejen jako umělecký projev, ale i jako výraz kulturní identity a obrozeneckého úsilí českého národa na přelomu století.


















