Vincenc Makovský patří k nejzásadnějším osobnostem české meziválečné avantgardy. Ačkoli se původně toužil stát malířem, brzy jej oslovila prostorová tvorba, v níž se mohl – podle svých vlastních slov – vyjádřit „kompletněji“. Po studiích malby na Akademii výtvarných umění v Praze přešel do sochařských ateliérů Jana Štursy a Bohumila Kafky. Zásadní zlom v jeho vývoji znamenal několik let strávených v Paříži (1926–1930), kde pracoval v ateliéru slavného Antoina Bourdella a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Právě zde si osvojil modernistické postupy, pohybující se mezi figurací a abstrakcí, a seznámil se s pozdním francouzským kubismem a civilismem.
Makovského raná díla jsou výrazně experimentální – často pracují s odvážnou redukcí tvarů, s fragmentací i s používáním neobvyklých materiálů, jako byly dráty či plechy. Jeho práce, přestože bývají někdy označovány jako kubistické, čerpají spíše z metody syntetické abstrakce než z klasického kubismu. Jeho cítění zůstalo stále částečně „malířské“, což se promítlo do barevnosti a povrchů plastik i do pojetí reliéfů jako plastických obrazů.
Po návratu do Československa se Makovský rychle stal respektovaným tvůrcem, který předběhl svou dobu. Ve Zlíně se podílel na založení Školy umění (dnešní SUPŠ v Uherském Hradišti) a začal pracovat pro firmu Baťa. V této souvislosti vytvořil první české konstruktivistické plastiky strojů a položil základy oboru, který dnes označujeme jako průmyslový design. Jeho schopnost přeměnit technické objekty ve vizuálně působivé formy měla pro český design převratný význam.
