Výstava Pavel Trucla: V krajině
Uherskohradišťský rodák Pavel Trucla náleží k autorům, kteří na českou výtvarnou scénu nastoupili v polovině 90. let. Obdobně jako řada jeho vrstevníků se však také on, v éře rozkvětu multimediální tvorby, už od počátku hlásí k tradičním výtvarným mediím. Příklon k malbě, kresbě či grafice, charakteristický ostatně i pro četné současné významné tvůrce generací předchozích je, alespoň z pohledu našeho soudobého uměleckého dění, stále zřejmější. Jedna z důležitých příčin, jež však má na oživení tradičních výrazových prostředků v umění svůj podíl, nepochybně spočívá v sílící touze člověka po obnově vlastní identity v chaotickém labyrintu světa virtuálních hodnot a prázdných gest globalizované reality.
Snaha o konstituci původního uměleckého tvaru, v dotyku s časem již prověřenými výtvarnými formami a projevy, je jakýmsi prvotním, tvůrčím východiskem i pro Pavla Truclu – ostatně absolventa ateliéru profesora Pavla Nešlehy na VŠUP v Praze. Rozhodující motivací, jež autorovu práci ve svém výsledku zvláště podmiňuje a ozvláštňuje, je však zejména jeho intuitivní inklinace k hodnotám žitého prostředí, přesněji k psychosferickým kvalitám či jistotám přírodní, věcné a lidské reality. Jedna stránka jeho projevu se přitom vyznačuje sklonem k ryze výtvarnému pojetí – jde do značné míry o tematizaci samotných výrazových prostředků.
Snaha o konstituci původního uměleckého tvaru, v dotyku s časem již prověřenými výtvarnými formami a projevy, je jakýmsi prvotním, tvůrčím východiskem i pro Pavla Truclu – ostatně absolventa ateliéru profesora Pavla Nešlehy na VŠUP v Praze. Rozhodující motivací, jež autorovu práci ve svém výsledku zvláště podmiňuje a ozvláštňuje, je však zejména jeho intuitivní inklinace k hodnotám žitého prostředí, přesněji k psychosferickým kvalitám či jistotám přírodní, věcné a lidské reality. Jedna stránka jeho projevu se přitom vyznačuje sklonem k ryze výtvarnému pojetí – jde do značné míry o tematizaci samotných výrazových prostředků.
PhDr. Ludvík Ševeček
Znám krajinu, kde se zastavil čas. Pás zahrad zvedající se v kopci nad slováckou vesnicí Březolupy nese název Kozina. Toto místo si už v minulosti oblíbili malíři – krajináři. V roce 1902 jej objevil Alois Kalvoda se svou krajinářskou školou a v 50. letech i Vladimír Hroch. Přilnul k němu také březolupský malíř Jan Hubáček během celého svého tvůrčího období v 60. a 70. letech 20. století. Jako malý chlapec jsem Jana Hubáčka doprovázel a maloval krajinu společně s ním. Fascinovala mě lehkost, s jakou dokázal přenést krajinu přímo do obrazu, zachytil jejího ducha. Od té doby stromy v zahradách dozrály. Kozina – krajina, kam se mohu přijít ztratit, objevit její temná zákoutí a zapomenout, kudy jsem do ní vešel. Cestou nalézám starý strom, jako se v moři ukrývá starý vrak obalený vrstvou rzi, zátiší s letitými stromy, o které se dnes nikdo nestará, neopakovatelné tvary letitých kmenů. Kdysi ovocné stromy se proměňují v sochy. Je to ten typ krajiny, kterou zdánlivě nikdo nepotřebuje, a tím se sama stává uměleckým dílem. Maluji stromy jako portréty. V minulosti užitkový sad se stal dnes čistou krajinou. Tak čistou, že se v ní hojně daří lišejníkům, známým indikátorům čistoty ovzduší. Lišejníky jsou považovány za nejpomaleji rostoucí organismy, které se dožívají věku až 4000 let. Bylo jim předpovídáno vyhynutí do roku 2000, a to se nestalo. I když by se zdálo, že malování v krajině je přežitým anachronismem, není tomu tak. Vyhynutí nehrozí ani lišejníkům, ani malířům v krajině.
Pavel Trucla
Výstavní síň Adolf Loos Apartment and Gallery v Mánesu
Masarykovo nábřeží 250/1
110 00 Praha 1
loos@aloos.cz
